Dnes vám přinášíme rozhovor s dobrovolníkem Jarkem z Adry:

Jarku, jak ses ke spolupráci s Adrou dostal?

Cesta k organizovanému dobrovolnictví pro mě začala na zmrzlinové párty, kterou tradičně na konec školního roku organizuje pro spoustu svých přátel jedna naše známá zmrzlinářka. Když jsme v ono odpoledne využívali neomezené konzumace snad deseti, patnácti druhů zmrzliny, přiběhly k nám naše děti, že za zahradou někdo spadl z kola a nehýbe se. Brzy jsme zjistili, že je to žel pravda. Zavolali jsme záchranku a měli jsme velké „štěstí“. Do několika minut už přistával na cestě záchranářský vrtulník. Ten jeho pleskavý zvuk už si od té doby pamatuji jaksi jinak. My jsme se zase vrátili na zahradu, ale už to nebylo stejné. Tehdy jsem si znovu uvědomil, jak krátká může být cesta z „normálního“ života do toho na vozíku.

Nevěděl jsem to, ale jako ohlašovatel nehody máte určitá privilegia, takže se mi cyklistu podařilo vyhledat a navštívit v nemocnici. Byl to boj na život a na smrt. O to větší překvapení bylo, když se rozjíždělo dobrovolnické centrum v mém městě a „můj“ cyklista se objevil jako klient jednoho z podporovaných zařízení. Rozhodl jsem se proto, už jako oficiální dobrovolník, ho navštívit.

A jak to dopadlo?

Párkrát jsme se potkali. Bylo to pro všechny něco úplně nového. Nikdo nevěděl co říkat, jak se chovat. Naše životy se sice nakonec (v dobrém 🙂 ) rozešly a já už jen doufám, že jsem aspoň trochu pomohl. Byla to pro mě zkušenost, že dobrovolnictví není hrdinství. Hrdina přece vyhrává, vysvobozuje zlatovlásky a poráží draky 🙂 Postižení lidé mají ale své velké problémy, které není v mých silách vyřešit. Ano, mohl jsem vzít jeho ségru autem do léčebny na návštěvu, mohl jsem se v chráněném bydlení stavit a udělat snídani nebo uvařit večeři, zajít na kofolu a zmrzlinu, zahrát si boccia. To je všechno fajn, je ale potřeba být i připravený na přítomnost problémů, které se nevyřeší ani mávnutím kouzelného proutku a ani dobrovolníkem.

Takže jsi nakonec do chráněného bydlení přestal chodit?

Ne, to ne. Nakonec jsem se v chráněném bydlení seznámil se spoustou dalších lidí s podobnými příběhy. A někteří (možná i většina) se stali mými skutečnými přáteli (a doufám, že i já jejich) a moc mě mrzí, že se nemůžeme vídat častěji. Vždycky se tam moc těším.

Hodně lidí si představí našeho dobrovolníka jako toho, kdo si chodí každý týden do domova seniorů povídat a hrát Člověče nezlob se. Ty to máš trochu jinak, že?

Ale to bych taky chtěl! To by byla teprve „tempoterapie“! Pro mě je chráněné bydlení léčba tempem (totiž pomalým tempem). Vevnitř plyne čas úplně jinak než „venku“. Já mám hodně uhoněný život a tam načerpávám. Hraní „člověče“ v domově seniorů by mělo být povinné pro všechny, kdo nemají čas. Sám vím, jak by mi to pomohlo… Ale k věci: ano, zařízení, kam občas zajdu, my umožňuje fungovat jinak. Ještě víc by mi vyhovovalo, kdyby se dalo chodit i později večer. To je ale dost obtížné. Osobně obdivuji všechny, kteří mají tu disciplínu a zařadí dobrovolnictví jako pevnou část svého týdenního programu. To už musí být hrdinství – vždyť přece porazili toho draka, co kradl čas, ne?

Celý rozhovor naleznete na webu ADRA Příbram.

6. prosince 2022